Wilhelm Lehmbruck se narodil v roce 1881 v Duisburgu. Na přelomu 19. a 20. století se vzdělával na německých uměleckých školách a brzy si osvojil cit pro expresivní povahu lidského těla. Jeho vzdělání ho přivedlo k zájmu o zobrazení aktu, vypjatých proporcí a schopnosti sochy vyjádřit vnitřní stav. Jeho raná díla prozrazují naturalistický přístup, který však rychle vystřídala touha po zjednodušení a zintenzivnění forem.
Jeho pobyt v Paříži na počátku 10. let 19. století znamenal rozhodující etapu. Zde objevil moderní trendy v evropském sochařství a vytvořil si osobní jazyk založený na protáhlých postavách, stylizovaných končetinách a melancholickém či meditativním postoji. Tato estetika, blízkáexpresionismu, je ztělesněna v dílech, v nichž vertikalita, napětí linií a vážnost gesta vyjadřují hluboký vnitřní rozměr.
Lehmbruck dává přednost lidské postavě jako ústřednímu tématu. Jeho sochy, často zhotovené v sádře, kameni nebo bronzu, se vyznačují zvláštním vztahem mezi hmotou a lehkostí. Těla se zdají být zároveň ukotvena v zemi i tažena vzhůru neviditelnou silou. Tato dualita dodává jeho dílům introspektivní atmosféru. Tváře se zjednodušenými rysy toto hledání vnitřního klidu a spirituality ještě zdůrazňují.
Během první světové války ovlivnila jeho tvorbu zkušenost kolektivního utrpení. Vytvářel postavy, jejichž postoj vyjadřoval silnou emocionální intenzitu. Sochařství se pro něj stalo prostředkem vyjádření lidské křehkosti, osamělosti a hledání smyslu v neklidném historickém kontextu. Tento rozměr dává jeho dílu důležitý symbolický význam v umělecké krajině jeho doby.
Jeho kompozice dosahují jemné rovnováhy mezi technickou přísností a duchovním povznesením. Dlouhé formy, jemné zákruty a čisté objemy vytvářejí atmosféru ticha, téměř kontemplace. Zralá díla tuto expresivní linii posilují. Lehmbruck rozvinul sochařství, v němž prostor, tělo a vertikála vzájemně působí a vyjadřují spíše vnitřní stav než anatomický realismus.
Wilhelm Lehmbruck zemřel v roce 1919. Navzdory krátké kariéře po sobě zanechal dílo, které zaujímá zásadní místo v expresionistickém sochařství. Jeho štíhlé, nadčasové a hluboce lidské postavy svědčí o neustálém hledání duchovnosti prostřednictvím formy a o významném přínosu evropské plastické moderně.
