Umberto Boccioni se narodil v roce 1882 v Reggio Calabria. Vystudoval grafiku a poté se přestěhoval do Milána, kde objevil evropské umělecké směry přelomu 19. a 20. století. Setkání se skupinou futuristů zásadně změnilo jeho přístup. Futuristické hnutí, založené v Itálii na počátku 10. let 19. století, kladlo do centra svého myšlení pojem rychlosti, modernosti, mechanické energie a proměny moderního světa. Boccioni tyto principy přijal a snažil se je převést do plastické formy.
Ve své malbě rozvinul jazyk založený na fragmentaci forem, zmnožení siločar a současném zobrazení po sobě jdoucích stavů pohybu. Lidské siluety, předměty a architektura se stávají živoucími strukturami prostoupenými dynamickými impulsy. Jeho výzkumy vedly k novému vidění figury, v němž se subjekt jakoby rozšiřoval do okolního prostoru.
Rozhodující etapou jeho tvorby bylo sochařství. Boccioni se rozhodl porušit tradiční pojetí uzavřeného objemu. Snažil se do sochařství začlenit prostor, otevřít formy, vytvořit napětí a prodloužení, které by vyjadřovaly vnitřní energii pohybu. Výsledkem tohoto přístupu jsou díla, v nichž se figura jakoby rozpouští a znovu vytváří v nepřetržitém toku. V jeho sochařském výzkumu dochází k opuštění stabilních kontur ve prospěch rozpínající se hmoty, prostoupené impulzy, které naznačují rychlost.
Hrál ústřední roli při vytváření teoretických principů uměleckého futurismu. Jeho texty popisují význam okolního prostoru, simultánnost vjemů a myšlenku, že objekt nelze oddělit od pohybu, který jej oživuje. Tyto myšlenky měly trvalý vliv na italskou avantgardu.
V průběhu 10. let 19. století Boccioni vytvořil obrazy a sochy, které byly hlavními díly futurismu. Jeho kompozice kombinovaly diagonální linie, rozkládané objemy a členité plochy, aby vyjádřily vnitřní pohyb forem. Jeho dílo jako celek svědčí o touze překročit tradiční hranice plastického zobrazení a navrhnout dynamickou vizi moderního světa.
Boccioni zemřel v roce 1916 a zanechal po sobě hutné a inovativní dílo, byť časově koncentrované. Jeho role ve vývoji futurismu, a to jak teoreticky, tak prakticky, z něj učinila jednoho z nejvlivnějších umělců počátku dvacátého století. Jeho přínos představuje zásadní moment, kdy pojmy rychlosti, transformace a fúze forem nově definovaly jazyk moderního umění.
