Vídeňský porcelán se zrodil v 1718, první oficiální továrna byla založena s podporou rakouského císařského dvora. Po vzniku Míšeňské manufaktury o několik let dříve se Vídeň stala jedním z prvních evropských center, které ovládlo umění výroby porcelánu tvrdý porcelán, ze směsi kaolinu, živce a křemene. Tento technický úspěch umožnil továrně rychle konkurovat výrobě v Sasku a v Čechách.
První desetiletí se nesla ve znamení estetické barokní, to se projevuje v oblých tvarech, bohatých kompozicích a květinových či orientálních dekoracích. Rafinovanost maleb, jemnost zlacení a jemnost bílé pasty přispěly k dobré pověsti manufaktury. Vídeňské dílny vynikaly v umění miniatur, květinových kytic, figurálních výjevů a lehkých kompozic typických pro středoevropský vkus 18. století.
Od druhé poloviny osmnáctého století se v továrně začalo uplatňovat estetické pojetí rokoko pak neoklasický, tvary byly jednodušší, linie jasnější a dekorace inspirované antikou, geometrickými motivy, kamejí a girlandami. Tvary se zjednodušily, linie se staly jasnějšími a dekorace byly inspirovány antikou, geometrickými motivy, kamejemi a girlandami. V tomto období se také rozvíjely porcelánové figurky, základem díla je řada velmi přesných modelů hudebníků, tanečníků, galantních postav a stylizovaných zvířat.
V 19. století se vídeňský porcelán dále rozvíjel a vyznačoval se pozoruhodným mistrovstvím v malbě, zejména výjevů inspirovaných historií, mytologií a krajinou. Některé ceremoniální kusy vykazovaly výjimečnou dekorativní virtuozitu, kombinující zlacení, kamejky, miniaturní portréty a narativní kompozice.
Navzdory tomuto zdokonalení měla továrna v 50. letech 19. století hospodářské potíže. Tváří v tvář rostoucí konkurenci z jiných evropských center a měnícím se trhům se výroba stala nepravidelnější. Na adrese 1864, továrna oficiálně zavřela své brány a ukončila tak téměř půldruhého století své existence.
Dnes je vídeňský porcelán je vyhledáván zejména pro jemnost výzdoby, kvalitu pasty a rozmanitost repertoáru. Její dílo je zásadním svědectvím rakouského dekorativního umění 18. a 19. století a ilustruje řadu tradic, v nichž se snoubí císařské vlivy, formální elegance a technická dokonalost.
