Otto Gutfreund se narodil v roce 1889ve Dvoře Králové v Čechách. Studoval sochařství v Praze a poté pokračoval ve studiu v Paříži, kde objevil umělecký výzkum, který v té době formoval evropskou avantgardu. Příjezd do francouzské metropole znamenal rozhodující zlom, neboť se ponořil do uměleckého prostředí a setkal se s tendencemi, které trvale ovlivnily jeho tvorbu.
V letech před první světovou válkou se Gutfreund stal jedním z průkopníků kubistického sochařství. Zajímal se o vztah mezi hmotou, objemem a fragmentací a přenášel do sochařství principy kubismu rozvíjené v malířství. Jeho díla z tohoto období se vyznačují přísnou konstrukcí, fragmentárními povrchy a geometrickou organizací formy. Jsou svědectvím hledání, v němž je lidská postava rozčleněna podle architektonické logiky, přičemž si zachovává expresivní přítomnost.
Válka přerušila jeho kariéru. Byl zajat a několik let strávil v zajetí. Po návratu, na počátku 20. let, se jeho jazyk vyvíjel směrem ke klidnějšímu sochařství, často figurativnímu, přičemž jeho struktura zůstávala strukturovaná velkým důrazem na objem. Vytvářel díla, v nichž se spojovala jednoduchost formy, jasnost profilu a smysl pro monumentalitu.
Ve dvacátých letech Gutfreund realizoval také veřejné zakázky a vytvářel sochy pro městská prostranství, což mu umožnilo vytvořit dílo kombinující čitelnost, vyváženost a mistrovství kompozice. Toto období potvrdilo jeho schopnost přenést svůj formální výzkum do přístupnějších děl, aniž by opustil přísnost získanou v rámci kubistické avantgardy.
Jeho dílo odráží kariéru, která se vyznačuje napětím mezi experimentem a návratem ke klasicismu. V první, kubistické fázi zkoumal hranice mezi sochařstvím a architektonickou konstrukcí. Druhá, více figurativní fáze ukazuje umělce, který se snaží smířit modernitu a humanismus. Tato dualita dodává jeho dílu v kontextu evropského sochařství počátku dvacátého století zvláštní hloubku.
Otto Gutfreund zemřel v Praze v roce 1927. Zanechal po sobě dílo, které zaujímá zásadní místo v dějinách moderního sochařství. Jeho kubistické bádání je jedním z nejvýznamnějších příspěvků k proměně trojrozměrného jazyka v první polovině dvacátého století.
