Henri Laurens: ústřední postava moderního sochařství. Laurens se narodil v Paříži v roce 1885 a začínal jako dekorativní řemeslník a sochař ve dřevě, než se dostal do prostředí pařížské avantgardy. Jeho setkání s kubismem v letech 1911-1915 radikálně změnilo jeho praxi. Velmi brzy si osvojil principy tohoto hnutí, zkoumal fragmentaci objemů, rovnováhu mezi rovinou a hloubkou, zjednodušení forem a nové pojetí prostoru. Laurens se nespokojil s malířskou imitací kubismu: vytvořil jeho skutečný sochařský překlad a uvedl sochařství do moderní doby.
Ve svých prvních dílech pracoval s lepenkou, dřevem, sádrou a kamenem a vytvářel asambláže, které připomínaly miniaturní architektury. Tyto experimenty daly vzniknout hranatým, strukturovaným a odvážným objemům. Po první světové válce se však jeho styl vyvinul směrem k oblejším, lyričtějším formám, kde geometrická přísnost ustoupila nové smyslnosti. Laurens se stal jedním z vynálezců změkčeného kubismu, který ztělesňovaly jeho emblematické ženské postavy, koupající se ženy, múzy a masivní oblé siluety.
Jeho sochy v sobě spojují sílu a jemnost. Objemy se zdají být nafouknuté vzduchem, jako by byly modelovány zevnitř, a přesto každá postava zůstává pevně ukotvena v prostoru. Toto napětí mezi monumentalitou a lehkostí je jedním z Laurensových výrazných znaků. Ať už jsou jeho díla vytesána do kamene, odlita z bronzu nebo zhotovena ze sádry, zachovávají si harmonickou vyváženost a vizuální hudebnost, které jim dodávají hluboce moderní charakter.
Laurens je také rytcem a ilustrátorem, spolupracuje s mnoha básníky a spisovateli. Jeho grafiky vedou dialog s jeho sochařskou tvorbou: stejné křivky, stejná stylizace, stejný vztah k ženskosti a vnitřnímu pohybu. Vytvářel také divadelní kulisy, modely a dekorativní kompozice, čímž prokázal všestrannost svého talentu.
Od 30. let 20. století si získal mezinárodní uznání. Jeho díla se dostala do nejprestižnějších muzeí, účastnil se významných výstav v Evropě i ve Spojených státech. Po druhé světové válce dosáhl jeho styl plné zralosti: monumentální ženské postavy, koupající se osoby vytesané jako živé architektury, mohutné kompozice spojující vyváženost a plnost. Jeho sochařství se stalo univerzálním jazykem založeným na křivkách, hmotě a světle.
Henri Laurens zemřel v roce 1954 a zanechal po sobě dílo, které je dnes považováno za jedno z nejvýznamnějších děl evropského modernismu. Vedle Picassa, Arpa a Brancusiho nově definoval místo sochařství ve 20. století tím, že vytvořil hluboce originální formální slovník. Vlastnit dílo inspirované Laurensem znamená přivítat dílo, v němž se modernost, poezie a síla formy snoubí ve vzácné harmonii.
